ledovna

Jáma několik metrů hluboká vykopaná v zemi, se zpevňujícími stěnami z kamene nebo cihel a nahoře uzavřená zděnou klenbou, určená ke skladování a uchovávání sněhu, aby byl k dispozici led (zhutněný sníh) během měsíců roku, kdy sníh nahromaděný na zemi taje. Nejstarší historické zmínky o tomto typu stavby sahají až do Mezopotámie a starověkého Egypta, asi před 3000 lety. Řekové a Římané rovněž využívali led uchovávaný v jamách, používali jej k léčebným účelům a k chlazení nápojů v létě. Během malé doby ledové (LIA) dosáhla obchodní činnost spojená se sněhem svého vrcholu, přičemž od 14. století bylo postaveno mnoho jam. Koncem 19. století začal úpadek, neboť konec LIA se shodoval s vynálezem chladicích strojů a výrobou umělého ledu. Sněhová jáma je také známa pod jinými názvy jako cava, nevera nebo umělý nevero. Ačkoli se jejich konstrukce liší jedna od druhé, všechny mají malé vstupní dveře, které vedou k úzkému vnitřnímu bočnímu schodišti, po němž lze sestoupit ke dnu nebo na úroveň, kam sahal uskladněný sníh. Když v oblasti, kde se jáma nacházela, došlo k vydatnému sněžení, uvedl se do chodu systém zapojující několik set lidí, kteří koordinovaně zajišťovali přepravu velkého množství sněhu - nesené na zádech - ke vchodu do jámy a poté, co tam dorazili, jej vhazovali dovnitř. Uvnitř jej několik pracovníků vhodně vršilo a zhutňovalo. Jakmile zima skončila, prováděla se opačná operace: sběr ledu, který byl po nařezání na bloky převážen na mulách do blízkých sídel, kde byl prodáván a distribuován. Mnoho z těchto jam stále stojí, některé z nich byly obnoveny.