Tryskové proudění

Intenzivní, úzký vzduchový proud, který proudí téměř vodorovně v blízkosti tropopauzy. Ve své centrální části dosahuje maximální rychlosti větru, nikdy nižší než 110 km/h a často přesahující 200 km/h. Tryskové proudění může dosahovat délky několika tisíc kilometrů a obvykle má sinusoidní tvar. Jeho šířka činí několik set kilometrů a tloušťka několik kilometrů. Kolem jeho jádra se vyskytuje silný horizontální i vertikální střih větru, který vytváří oblasti silné turbulence. Dopravní letadla dokážou ušetřit palivo a zkrátit dobu letu tím, že létají s větrem v zádech v jádru trysky. Jedinou opatrností, kterou musí piloti dodržet, je proniknout do této centrální části a přitom se vyhnout okrajovým oblastem, kde je turbulence nebezpečná. Za tímto účelem se denně vypracovávají mapy s velmi přesnými údaji o poloze a výšce, v níž se očekává výskyt jednotlivých tryskových proudění na trase. Jejich poloha a orientace se den ode dne mění. Občas se některý z těchto proudů vytvoří níže v atmosféře (nízkoúrovňová tryska). Na Zemi existuje pět hlavních tryskových proudění. Vzhledem ke sférické symetrii naší planety se na každé zemské polokouli vyskytuje polární a subtropická tryska (obě západního směru), zatímco na rovníku proudí východní tryskové proudění. Jak v Arktidě, tak v Antarktidě se občas vyskytují tzv. stratosférické trysky. Tryskové proudění objevil japonský meteorolog Wasaburo Oishi (1874-1950) v roce 1926, ačkoli první vědecká zmínka je pozdější; pochází od německého meteorologa Heinricha Seilkopfa (1895-1968), který v roce 1939 použil výraz strahlströmung („tryskové proudění“) k jejich označení.