Severoatlantická oscilace

Mezinárodně známá pod zkratkou NAO (North Atlantic Oscillation) a poprvé identifikovaná v roce 1924 britským meteorologem sirem Gilbertem Thomasem Walkerem (1868-1958), spočívá ve velkoškálové fluktuaci vzduchové hmoty nacházející se mezi oblastí Islandu a oblastí Azorských ostrovů, oběma v severním Atlantiku. Tato přirozená oscilace do značné míry určuje proměnlivost přítomnou v atmosférické cirkulaci nad Evropou, zejména v zimě. Její oblast vlivu se neomezuje pouze na evropský kontinent, ale rozšiřuje se od Severní Ameriky až po severní Asii, takže hraje důležitou roli v chování klimatu v celé severní polokouli. Různé znaménko a velikost, kterých může NAO nabývat, se vypočítává pomocí standardizovaného číselného indexu (index NAO), definovaného jako rozdíl přízemního atmosférického tlaku mezi dvěma meteorologickými stanicemi nacházejícími se, po řadě, v oblasti severního Atlantiku, kde dominuje subtropický vysoký tlak, a v oblasti nízkého tlaku nad Islandem. Zpočátku byly pro jeho výpočet vybrány stanice Ponta Delgada na Azorských ostrovech (Portugalsko) a Stykkishólmur (Island). Postupem času začali klimatologové používat i další referenční stanice, jako Reykjavík, Lisabon nebo Gibraltar. Výpočet indexu NAO pro každý rok umožňuje zjistit, zda je oscilace kladná (NAO+), nebo záporná (NAO-), podle toho, zda je její hodnota vyšší než +1, nebo nižší než –1. Pokud hodnota spadá mezi –1 a +1, jde o neutrální podmínky. V kladné fázi vykazuje Azorská anticyklona vyšší než obvyklé hodnoty tlaku, což podporuje blokující situace. V záporné fázi je zmíněná anticyklona více oslabena, což umožňuje průchod řad tlakových níží - s přidruženými větrnými bouřemi - v nižších zeměpisných šířkách.