větrná růžice

Diagram ve tvaru hvězdy, na kterém jsou znázorněny relativní četnosti jednotlivých směrů větru naměřených na meteorologické stanici nebo observatoři za dané časové období. Mohou být rovněž znázorněny četnosti různých rozsahů rychlostí seskupených podle směru. Procento odpovídající bezvětří se zaznamenává do kruhu nakresleného ve středu růžice. Dlouho předtím, než se vítr začal měřit přístroji, byly sestaveny první větrné růžice se směry hlavních větrů, určené především k tomu, aby pomáhaly námořníkům orientovat se na moři. Starobylé větrné růžice se objevují v různých kulturách a postupem času nabývaly na propracovanosti. V klasické době řecký básník Homér (8. století př. n. l.) zmiňuje v Odyssei růžici čtyř hlavních větrů (Boreás, Euros, Notos a Zefyros), uspořádaných podle čtyř světových stran. Filozof Aristoteles (4. století př. n. l.) sestavil růžici o 8 směrech, Timosthenés (3. století př. n. l.) o 12 a římský architekt Vitruvius (1. století př. n. l.) o 24. Dnes používaná 32bodová růžice byla poprvé zobrazena na středověké mapě světa připisované mallorskému geografovi a kartografovi Abrahamu Cresquesovi (14. století), ačkoli některé prameny připisují její vynález rovněž mallorskému učenci Ramonu Llullovi (asi 1232-1315 nebo 1316). Zmíněná 32bodová větrná růžice zahrnuje 8 hlavních větrů (čtyři označující světové strany a další čtyři, které jsou postranními větry), 8 polovičních větrů (kolaterální) a 16 čtvrtinových větrů (kvarty).