meteorologická družice

Umělá družice, která obíhá kolem Země a provádí meteorologická pozorování, jež přenáší do pozemních přijímacích stanic. Údaje, které může získat, jsou velmi rozmanité a neomezují se pouze na pořizování snímků oblačnosti, což je její nejznámější funkce díky televizním předpovědím počasí. Tyto družice mají rovněž na starosti sledování řady proměnných a prvků meteorologického a klimatického zájmu, jako jsou aerosoly (kouř, prach, sopečný popel…), polární záře, ledovce, ledovcové kry, ledové příkrovy, teplota povrchu moře, vítr, bouře, koncentrace znečišťujících plynů, stratosférický ozon, CO₂, metan… Pokrytí poskytované meteorologickými družicemi je celosvětové, což představuje objem milionů nových datových bodů každý den, které vstupují do numerických modelů předpovědi počasí. První meteorologickou družicí, která úspěšně splnila svou misi, byla TIROS 1, vypuštěná NASA 1. dubna 1960. Jejím předchůdcem byla Vanguard 2, součást projektu amerického námořnictva, vypuštěná předchozí rok (17. února 1959). Ačkoli byla tato družice navržena k měření rozložení oblačnosti a hustoty vzduchu, poskytla jen velmi málo dat, a proto je za první meteorologickou družici v historii obvykle považována TIROS 1. Vypuštění Programu světového sledování počasí (World Weather Watch) WMO v roce 1963 definitivně posílilo pozorování atmosféry z vesmíru díky meteorologickým družicím. V závislosti na výšce nad zemským povrchem, ve které je umělá družice umístěna, se rozlišují čtyři typy oběžných drah: 1) nízká oběžná dráha Země (polární nebo parkovací dráha); 2) střední oběžná dráha Země (používaná družicemi umožňujícími globální navigační systémy); 3) geosynchronní dráha; a 4) vysoká oběžná dráha Země. Meteorologické družice spadají do kategorií 1 a 3.