kajícníci

Zkrácené označení pro sněhové kajícníky. Tento název se dává nápadným výběžkům z ulehlého sněhu, o velmi proměnlivé výšce (od několika centimetrů až po 4 až 5 metrů), v něž se nakonec promění sněhová pokrývka vystavená velmi specifickým a extrémním meteorologickým podmínkám. Tento kuriózní název je dán jejich podobností s procesím kajícníků o Svatém týdnu, z nichž každý má na sobě špičatou kápi. Byly zdokumentovány ve vysokohorských oblastech různých pohoří po celém světě, přičemž nejčastěji vznikají v pouštní, horské oblasti centrálních Aind v Argentině a Chile, obvykle nad 4000 m n. m. Ve Španělsku se příležitostně tvoří jak v Pyrenejích, tak na hoře Teide. Tyto ledové jehly jsou výsledkem úbytku sněhu táním a sublimací. Ve zmíněné andské oblasti je prostředí kromě ledového i natolik extrémně suché, že povrchový sníh se začíná odpařovat, čímž se ve sněhové pokrývce vytvářejí prohlubně. Jak se tyto mezery postupně zvětšují, začíná se uplatňovat sluneční faktor (rozdílná insolace mezi osluněnými a zastíněnými oblastmi), který urychluje proces úbytku sněhu, jenž postupně provrtává vrstvu, až nakonec vyústí ve vznik jakýchsi ledových stalagmitů. První vědecká zmínka o kajícnících pochází od anglického přírodovědce Charlese Darwina (1809-1882), který na ně narazil při expedici andskou oblastí dne 22. března 1835. Francouzský glaciolog usazený v Chile, Louis Lliboutry (1922-2007), byl první, kdo uspokojivě vysvětlil způsob jejich vzniku.