Skleníkový efekt

Oteplování spodní atmosféry v důsledku čisté absorpce infračerveného (dlouhovlnného) zemského záření jejími složkami, jak plyny, tak aerosoly. Ačkoli na Zemi existuje přirozený skleníkový efekt – což lze rozšířit i na atmosféry jiných planet –, v kontextu současné změny klimatu se tento výraz vztahuje na dodatečné oteplování v důsledku nárůstu koncentrací skleníkových plynů v atmosféře – v čele s CO₂ –, jako důsledek masivního spalování fosilních paliv a biomasy lidmi. Tímto vyvolané radiační působení (radiative forcing) způsobilo nárůst průměrné globální teploty na zemském povrchu, který dosud nedosáhl svého vrcholu. Francouzský matematik a fyzik Jean-Baptiste Joseph Fourier (1768-1830) byl prvním vědcem, který v roce 1824 uvažoval o tom, že Země zadržuje teplo podobným způsobem jako skleník. Tato analogie není zcela přesná, neboť sklo skleníku je průhledné pro sluneční záření (krátkovlnné), ale neprůhledné pro infračervené záření (krátkovlnné, dlouhovlnné) vznikající uvnitř něj – což způsobuje nárůst teploty –, zatímco v případě atmosféry je skleníkovými plyny zadržována pouze část zemského záření (infračervené, dlouhovlnné), přičemž zbytek uniká do vesmíru.